Ve čtvrtek 20. února jsem se společně se svou spolužačkou Terezou Potužilovou zúčastnila vyhlášení EUSTORY. Jedná se o evropskou dějepisnou soutěž, kterou každý rok vyhlašuje občanské sdružení Pant pro studenty středních škol. Každý, kdo se jí chce zúčastnit, musí během několika měsíců napsat seminární práci na zadané téma v rozsahu minimálně deseti stran. Já a Tereza Potužilová jsme se svou prací postoupily do finálové desítky. 

 

Ale jak to vlastně všechno začalo? Jednoho červnového dopoledne přinesla naše profesorka dějepisu do hodiny informace o této soutěži. Tereze bylo ihned jasné, že se chce EUSTORY zúčastnit, ale já jsem váhala – přece jen vím, v jaké časové tísni neustále jsem. Nakonec mě ale nadchla vidina dlouhého psaného projevu a další praxe, která by se mi mohla hodit na vysokou školu (nesmazatelným plusem byl i příslib nezkoušení z dějepisu). Společně s Terezou jsme se tedy rozhodly soutěže zúčastnit jako tým dvou autorek, práci jsme si rozdělily: já budu psát a Tereza fotit. Domluvily jsme se na tématu „Jak se město mění před objektivem (Historie Slaného zachycena na fotografiích)“.
Prázdniny jsem upřímně proflákala a na začátku září jsem se zděsila, protože mi došlo, že na celou práci už máme pouze dva měsíce. Ihned jsem tedy běžela do knihovny, kde jsem si vypůjčila řadu publikací. Dá se říci, že jsem téměř celé září a říjen strávila ve studovně, kde jsem se neustále na něco ptala, kopírovala si články z archivu a skenovala potřebné materiály.
Hlavním zdrojem mých informací ale byla nakonec kniha „Slaný“, kterou jsem jednoho hezkého zářijového dne náhodně potkala v místním knihkupectví. Z ní jsme s Terezou čerpaly vlastně všechny dobové fotografie, které jsme potřebovaly použít.
Naši práci jsem rozdělila na dvě části – teoretickou a praktickou. V první části jsem se zabývala historií fotografie a životy významných fotografů působících na Slánku. Praktická část však byla určitě zajímavější. Tereza vzala dobové snímky a dle nich nafotila budovy a ulice Slaného, jak vypadají dnes. Já jsem si pak nad její výtvory sedla a popisovala změny, které se v našem městě udály za posledních zhruba sto let, protože starší fotografie našeho města se nedochovaly.
Když jsme pak naprosto vyčerpané na konci října odeslaly naši práci, vůbec jsem netušila, a Tereza asi také ne, že bychom s ní mohly porotu zaujmout.
Úplně jsem na své úsilí zapomněla, až jednoho pátečního večera přišel email, že jsme se dostaly mezi deset nejlepších autorů. Nemohla jsem uvěřit svým očím! Velice nás s Terezou potěšil nejen tento fakt, ale také zájem a nadšení, které nám projevila naše škola.
Ve čtvrtek 20. února jsme se tedy i s naší profesorkou vydaly vstříc Praze a kavárně Krásný ztráty, kde se předání cen uskutečnilo. Toto slavnostní dopoledne zahájil Petr Pánek, předseda občanského sdružení Pant, který přivítal všechny příchozí, v krátkosti představil soutěž EUSTORY a nastínil průběh celého ceremoniálu. Slovo pak předal Tině Gotthardt, jež je členkou německé centrály EUSTORY v Hamburku, a ta nám pověděla o možnosti zúčastnit se mezinárodních seminářů a dějepisných táborů, na něž jsou zváni všichni vítězové. Letos se tedy i několik studentů z České republiky může vydat zadarmo do Norska nebo do Estonska.
Na jevišti se pak ještě vystřídalo několik další lidí, kteří nám všem popřáli šťastné dějepisné bádání a ocenili naši snahu i iniciativu. Když se pak ke slovu dostal sám Zdeněk Svěrák, bylo jasné, že už nastává ta výjimečná chvíle předávání cen. Pro odlehčení přečetl pan Svěrák úryvek z díla Járy Cimrmana, jakési zamyšlení nad úlohou defenestrací v dějinách, a na závěr ještě přidal malou dějepisnou hádanku.
Když se poté vyhlašovali vítězové, já i Tereza jsme celé netrpělivé čekaly, kdy zazní naše jména. Ozvala se při vyhlášení šestého místa a my jsme si mohly hrdě jít pro diplom a pro poctu všech organizátorů, kteří nám srdečně gratulovali.
V té chvíli jsme ještě ovšem netušily, co nás čeká za ceny. První tři ocenění získali navrch tablet, autor nejlepší práce Jan Havránek (Historie Sportovního domu v Chomutově) pak také chytrý telefon. Co je ovšem přichystané pro všechny od prvního do desátého místa, by nedokázal odhadnout asi nikdo. Organizátoři sice rozesílali emaily, že je knižních cen poněkud víc, ale opravdu nikdy by mě nenapadlo, že z Prahy potáhneme zhruba třicet knih, několik CD a DVD a navrch ještě dějepisné časopisy.
Celou tuto nadílku jsme si naskládaly do tašek a s pocitem vánočních stromečků jsme se vydaly vstříc domovu. Myslím si, že jsme na sebe obě byly právem pyšné. A to nejen díky dobře odvedené práci, ale i díky tomu, že jsme dokázaly uspět v mezinárodní dějepisné soutěži, ačkoli ani jedna v hodinách historie zrovna neexcelujeme!

Nikola Sedloňová, 3. A

Joomla templates by a4joomla